čtvrtek 10. května 2018

Něco zbývá? Ve mně zbývá? A co zbývá? Vzpomínky!

To, co teď mi zbývá

Ze dne: 2.5. 2018 - prostě jsem psala, psala, šlo to samo a jen četla věty a říkala si, zda to tak nějak sedí, aby se to aspoň trochu rýmovalo 😇

"Je mi poněkud smutno, zdá se mi", řekla jsem si dnes a ohlédla se na počátek.
Za tu dobu se toho stalo mnoho a nechci a ani nemůžu vrátit to na začátek.
Ohlédla jsem se na ty dny, kdy to začalo, začínalo a pokračovalo.
Bylo a pořád je to pro mě něco neuvěřitelného, to co je a co bylo.
A to co bylo, tady zbylo, ve mně zbylo.

Byla jsem šťastná a užívala si každého dne, začala jsem žít, jako puštěná ze řetězu.
Tvořila jsem tu, my všichni tvořili, mosty zážitků, mosty, které již nikdy zpátky nepřelezu.
Měla jsem kolem sebe nové lidi a dalších přibývalo a stále přibývá.
Však tento počátek se blíží ke konci, nic jiného mi, ani Vám, lidi, již nezbývá.
Však vzpomínka na tento školní rok mi zbývá, uvnitř mě i Vás zbývá.

Víte, poznala jsem tu mnoho lidí a jak odcházeli a jiní přicházeli, mnoho toho událo se.
Někteří tu byli krátce, jiní stále jsou, jiní přibyli, ale každý mi něco dal, zdá se.
Dali jste mi zkušenosti, zážitky, děkuji Vám za to, že jste tady byli.
Navždy na Vás budu myslet a díky těm, co tu ještě zbyli.
Co zbyli tady, co zbyli pro mě, co ještě zbyli.

Ano, lidi se v našich životech mění, někam jdou, jdou někam jinam.
K životu to patří, každého to někam táhne, my neporučíme těm vyšším silám.
Však jak jste se po ty měsíce v mém životě měnili, mnoho toho zažila jsem.
Lidi, cítím se jen nostalgicky, jsem v klidu, špatně na tom vůbec nejsem.
Jen vzpomínám na to, co bylo, co zbylo, ve mně zbylo.

A možná jindy, možná příště, možná jinde, možná v dalším školním roce... možná ještě setkáme se.
Možná tady, možná tam, možná jinde, možná někde v temném lese.
Říkám si: "Je mi poněkud smutno, zdá se mi," ale někde v hloubi štěstí, radost nesu.
Ty zážitky a krásné chvíle s Vámi, tady, sebou si je vždy ponesu.
To co mi zbývá, to co zbylo, tak to bývá.

Znám teď lidí strašně hodně, kontakty se rozšířily, zkušenosti nabrala jsem.
A pak vlastně přijdu na to, že já přece smutná nejsem.
Jenom prostě nostalgie, bylo to nové místo, noví lidé, mnoho se tu toho stalo.
Byla to skutečnost, film a nebo se mi to jen všechno zdálo?
Však ještě to nepřestalo, něco zbylo, tady zbylo, ve mně zbylo.

Ani nevím, zda jde o Vás, nebo o ty vzpomínky, ale prostě "ach to dění."
Prozatím to tu zlehka končí, však konec to ještě není.
Já jenom, že toho teď bylo hodně a strašně se mi tady líbí.
To pak není divu, že tu toto všechno píšu, že mi to pak všechno chybí.
Ale prostě něco zbývá, tady zbývá, ve mně zbývá.

Něco zbylo, tady zbylo, ve mně zbylo.
A pokud štěstí nenaštve se, bude toho ještě mnohem víc...
A já píšu tečku, končím a nenapíšu dál už nic!
(jejda, to je vykřičník, ne tečka 😁😇)

pondělí 7. května 2018

Červené boty.

Červená...
         
             Červená obuv...


Dnes přicházím s článkem, který je celkem beze smyslu (#nonsense).
Sleduji to už delší dobu, ale čím dál více lidí nosí červené boty a poslední dobou to zase dost vnímám. Někdo si možná řekne, že si všímám zbytečností, ale kdo by si nevšiml červené barvy?


Vnímat jsem si toho začala už někdy ve čtvrťáku, když jsem koukala na intru z okna. Mladí lidé, odhadem spíše ze základní školy, ale i starší, měli červené, případně růžové nebo bílé boty. Výrazné. To prostě, když koukáte z okna, občas vidíte procházet lidi a jak tak jdou, blikne Vám před očima ta barva a to pak vnímáte každý krok toho člověka. Jak noha míjí nohu. 😁

Nevím, zda to bylo někdy v tom období, vlastně ano, ale i ke mně se dostaly červené boty. Dostala jsem je. Přidala jsem se mezi ty lidi s červenými botami. Vždy jsem chtěla být originální, ale toto mi nevadilo. V prváku jsem nosila červené kalhoty, v tu dobu jsem je vídala také na více lidech. Ale mezi určitou skupinkou lidí, to bylo docela originální.

"Jeden člověk" si koupil před dvěma měsíci červené boty, jakmile se trochu oteplilo, a od té doby je nosí skoro neustále. Nějaký ten den poté jsem začala nosit i já své červené botky z minulého roku. Stále zářivě červené. Už jsem si je i dvakrát na koleji přepírala ve sprše, protože po tancovačkách nebyly tak krásně čisté. 😏A prostě ... byl pro mě docela zajímavý pocit tančit na párty kousek od něj, ačkoli se už nějak nebavíme, a sledovat, jak oba máme červené boty. I jiný kamarád má, pokud se nemýlím. A možná se mi to líbí - ta červená obuv, když si všímám červených bot. A asi ne jen mě, když je má teď plno lidí. Nový styl asi. 

Když jsem byla s kamarádkou venku a trochu jsme fotily a natáčely, tak během těch pár hodin jsem viděla asi 8 lidí s červenými botami a pokaždé jsem ji na to upozornila slovy "zase červené boty." A já byla další... A ne jen ten den, ale i jiné dny potkávám lidi s červenými botami, některé z těch dní jsem neměla červené boty a přeci jen jsem si to v tu chvíli sama myslela, než jsem se na ně podívala. 😄
A co Vy? Máte také červené boty? Znáte někdo někoho, kdo vlastní červenou obuv? Potkáváte taky hodně lidi s červenými botami? (možná to neregistrujete tolik jako já- každý jsme v něčem asi zvláštní.) 



Někdy si i přijdu, jako bych ty červené boty vyhledávala. Zkrátka se už dokonce rozhlížím, zda neuvidím někoho dalšího, kdo je má.

Mějte se červeně 😂😂😂

úterý 1. května 2018

Respektovat a být respektován


"Když se někdo chová špatně, nesprávně, nevhodně, často je to proto, že se sám cítí mizerně a k ničemu."

Související obrázek

Opět bych ráda napsala článek o nějaké literatuře. A opět o psychologicko-pedagogické. Brzy se chci vrhnout zase i do jiné literatury, spíše beletrie, ale proč si nepřečíst něco poučného? Zvlášť, když se mi to hodí (nebo to potřebuji) do školy. Kromě této knihy jsem v poslední době četla několik dětských knih, které máme povinné na předmět Dětská literatura, ale o těch sem psát nebudu. Možná někdy? Kdo ví. Já momentálně ne.

Tuto knihu jsem dostala od babičky, které ji má pravděpodobně z jednoho ze seminářů, které tito autoři pořádají. A o čem ty semináře jsou? Skoro o tom samém, jako tato kniha... a o tom budu právě psát.

Co se týče oněch autorů, jsou to manželé Pavel a Tatjana Kopřivovi, Jana Nováčková a Dobromila Nevolová. Více o nich psát spíše nebudu.

V knize se popisuje to, jak správně přistupovat k dětem, abychom s nimi měli dobrý vztah.
Co máme omezit a co naopak používat?
Autoři v knize radí, že by dospělí měli omezit zákazy, příkazy a tresty. Ani odměny a pochvaly nejsou prý vhodnou formou. Používat by se měl popis a informace a případně i oslovení. (Honzo! Na stole máš ponožky. Ponožky patří do koše se špinavým prádlem. Ne: Ty nikdy neposlechneš. Vyhoď ty ponožky do špinavého prádla!)
Když totiž dětem dáváte rozkazy, příkazy, zákazy a tresty, jste pro ně autoritou, děti buď uposlechnou a nebo budou odporovat, protestovat. Hodně lidí by si řeklo, že když děti uposlechnou, je to správné. Je to něco, čeho chtěli dospělí docílit, ale nemá to jen pozitivní dopad. Tito děti pak jsou nesamostatné, čekají, až jim někdo něco řekne, nakáže. Jsou zvyklí na autoritu a ochotni uposlechnout i pokynů od lidí, které nejsou zcela vhodné. Mohou se chytit špatné party. Dospělí si říkají "Však to naše dítě bylo hodné a poslušné..." Ono pořád je, poslouchá, ale zrovna někoho jiného.
Dobré je dávat i na výběr a přibírat děti ke spolurozhodování.
"Umyješ nádobí teď, nebo až přijdeš z hřiště?"
"Uděláš si nejdřív úkol z matematiky nebo vyvenčíš psa?"
"Vezmeš si ty modré šaty nebo radši ty kraťasy s kytičkou?"

Kniha je obohacena zkušenostmi a příběhy nějakých lidí. Třeba ze školy nebo z nějakých rodin.
Špatné jsou výčitky, ironizování, výsměch, proroctví (ty to nikdy nedokážeš, z tebe nic nebude, nebe si nikdo nevezme,...), lamentace, citové vydírání, nálepkování (jsi nešika, jsi nepořádný - dítě se do toho vžije a opravdu takový pak je, šikulka,...), vyhrožování, ponižování, urážky... Ani mnoho otázek není správné. Samé vyptávání. Osobně, i mně to kolikrát už leze na nervy. Když se mě někdo na něco pořád ptá. Hlavně, když jsou to pořád ty samé otázky dokola. V samotné knížce je napsáno, že člověk pak nemá chuť odpovídat. Že je lepší empatická reakce... "Vidím, že jsi unavený, ve škole/v práci jsi toho měl asi hodně..." Člověk se pak případně sám rozpovídá, když bude chtít, co je nového, nebo co se dělo a jak se dařilo. Jak kdo, jak kdy. Vhodné a účinné jsou prý i já-výroky, což znamená, že popíšete své pocity, to jak se cítíte. "Byla bych ráda, kdyby byl volný dřez, jsem unavená, zatím bych si potřebovala odpočinout a pak se pustím do večeře." "Ta hudba se mi nelíbí a také mě bolí docela hlava." Ne: "Vypni tu hnusnou hudbu!" "Umyj laskavě to nádobí." 
Kolikrát, když se s druhým člověkem jedná vlídně, je ochotnější plno věcí splnit.
Radí se mluvit s dětmi tak, jak bychom chtěli, aby druzí mluvili na nás a nebo, jak bychom mluvili na jiné dospělé.
Lepší než odměny a tresty je zpětná vazba. Popsat co je správně a co dobře.
"Vidím, že máš už skoro dopsáno. Pět vět z osmi je správně. Ve druhé větě máš hrubou chybu. Máš to napsané čitelně. Jedno škrtnuté slovo."
Lepší někdy mluvit méně, co se týče příkazů apod.
Každý člověk má své potřeby a je třeba, aby je uspokojoval, aby mohl správně fungovat. Například potřeby fyziologické (vylučování, spánek, příjem potravy,...), potřeby bezpečí, potřeby sounáležitosti a lásky, potřeby sebeúcty a uznání, potřeby seberealizace, vyšší potřeby... Když fungují jedny potřeby, budou fungovat i ty další. Propojenost.
Dost mě zaujala kapitolka, kde se psalo o utěšování. Hodně lidí se snaží pomoci a říkají druhým: "Nemysli na to, to bude v pohodě, zapomeň na to, apod." Je to prý potlačování emocí a to se pak projeví jinak. Navíc člověk může mít pocit, že mu ten druhý nerozumí. Vhodný je prý opět popis a empatická reakce. "Vidím, že tě trápí to, že tě nepozvali na narozeninovou oslavu. Je ti to asi moc líto." 
V knize se píše třeba i o kapesném. Kapesné by mělo dítě dostávat pravidelně podle domluvy, nemělo by se za trest odebírat. Ale třeba když dítě něco rozbije a není to poprvé, může nést takové následky, že přispěje nějaké peníze na nový předmět. Případně, že pomůže s úklidem. Však mu nic nevyčítat.
Hodně věcí se v knize opakuje, ale myslím, že je ještě dobré zmínit: smysluplnost, spolupráci, svobodnou volbu,...
Když něco nedává dítěti, ale i dospělému člověku smysl, nevidí důvod onu věc dělat nebo v ní pokračovat. Řeší se tu i vnitřní motivace. (Chci něco dělat, protože se naučím a dovím něco nového a baví mě to, ne proto, že mi to někdo nakázal a nevidím v tom smysl. Např. Učím se písmenka, protože si pak dokážu sám přečíst pohádku. Proč se učím chemii? Bude mi k něčemu?) Nebo co se týče různých zákazů, dobré je, když dítě ví, proč je to zakázané.
Spolupráce - dítě se učí spolupracovat a komunikovat s druhými. Při spolupráci se může i ukázat, kdo je dominantnější a kdo se podvolí.
Svobodná volba - spoluúčast na rozhodnutí, s něčím souhlasím, domluvíme se. Chci to také dělat, budu to dělat, bude mě to bavit.
Sebeúcta a sebevědomí je něco jiného. Sebeúcta - schopnost dělat správné věci z toho důvodu, že si vážím sebe i svých rodičů a jiných lidí i věcí - nebudu si kopat míčem doma, abych něco nerozbil, pokud rozbiju, přiznám se. děti, které jsou trestané apod. se tohoto bojí. Děti s dobrou sebeúctou se nechytají špatných part. Nedělá jim problém odmítnout cigaretu, alkohol, drogy,...
V knize je i více informací, ale o těch už psát nebudu, nejdůležitější z knihy jsem, myslím, napsala. Většinu vyzradila, ale proč ne. Někdo na to, co je v knize, nemusí přistoupit, podle někoho to nemusí fungovat, ale myslím, že na tom něco je. Při čtení této knihy jsem pozorovala své blízké i vzdálenější okolí a uvědomila si pár věcí.


Tak se mějte krásně, parťáci!
Vaše Simix 😇




sobota 28. dubna 2018

Jaro v plném proudu


Think Pink - Salvaged InspirationsEmailFacebookGoogle+PinterestTwitterEmailFacebookGoogle+PinterestTwitter

Vidíte ty rozkvetlé stromy a světle zelené listy na stromech? Cítíte tu vůni květin? Jojo, tomu se říká jaro. Světle modré nebe, jemný větřík. Ach ano, jaro. Dny jsou už dost teplé, ačkoli se občas objeví den, kdy se atmosféra začíná podobat podzimu. Nebo alespoň v místě, kde jsem teď trávila nejvíce času, to tak bylo. Ale jen pár dnů z mnoha. Poslední dva týdny pro mě byly vyčerpávající. První týden jsem si za to mohla z jedné části sama a z druhé části okolnosti. Prostě se sešlo plno událostí, kterých jsem se účastnila. Ano, psala jsem už několikrát, že na tomto blogu deníčkové články příliš nebudou a taky nejsou, ale dnes Vám napíšu, jak se mi žije. A tak podobně, chápete. Znáte to.



Týden 16. - 22. 4. 2018
V pondělí jsem navštívila s kamarádkou Kampu. To je tak, když se mě zeptá, jestli někam jdu. Chtěly jsme si chvíli sednout na víno nebo na pivo, ale hrála hudba a já se roztancovala. Ke všemu jsem den předtím měla brigádu do půlnoci hned po příjezdu na kolej, tak jsem si říkala, že v pondělí půjdu hezky hned brzy spát, ale nevydařilo se mi to.
Další den byla akcička v jednom klubu, kam jsem šla s kamarádkou a šokovalo mě to, že se tam objevila spolubydlící, která za celou dobu zatím ještě nikde nebyla. Dokonce jsem ji poprvé viděla opilou. Tančilo se a tančilo. A taky jsem tam potkala někoho dalšího. Samozřejmě jsem tam potkala plno známých lidí a tančila s nimi, ale prostě někoho konkrétního, ale to už je jedno, protože už se mi daří na toho člověka nemyslet.
Ve středu byla odpoledne grilovačka mezi kolejema, tak jsem se tam s kamarádkou byla podívat. Vzala jsem si na sebe nové bílé šaty. Říkala jsem si, že není vhodné na grilovačku v bílých šatech. Možná to byl důvod, proč na mě všichni koukali, ale přineslo se ke mně několik pochval i od cizích lidí. "Slečno, moc vám to sluší," povídal jeden týpek a podobně. A dokonce od dotyčného zmiňovaného nezmiňovaného: "Sluší ti to." S kamarádkou jsme odtamtud kolem deváté chtěli odejít. Byla už docela nuda a navíc jsem se chtěla vyspat. Jenže co se nestalo? Kamarádka, co mě v pondělí vytáhla do Kampy nás opět vytáhla do kampy. Bylo to pár kroků. Prý na jedno. Kamarádka, s kterou jsme chtěly už jít, čekala, až pivo dopiji, ale já piji pivo velice pomalu. Sebrala se a odešla. Já chtěla odejít, hned poté, co jsem dopila. Ale kamarád, kterému kamarádka, co zůstala (ta vytahovačka), napsala, aby přišel, mi koupil další. A seznámily jsme se s jednou fajn holčinou a byla sranda. Fakt dost!
Čtvrtek jsem šla spát brzy, pokud si dobře pamatuji.
Zůstávala jsem přes víkend. Přes víkend, kdy jsem musela vstávat v pět, protože jsem od šesti musela být na brigádě. V sobotu dvanáctka. V neděli do tří.

Lente, beetje Pokon doet wonderen!

Týden 23. - 29. 4. 2018
Měla jsem praxe v mateřské škole, v nedaleké/m vesnici/městečku od města, kde studuji. Prvně jsem měla obavy, že to nebudu dostatečně zvládat. Že děti nezabavím a že se mé činnosti a způsob práce s dětmi nebude paní učitelce líbit. Spletla jsem se. Bylo to moc fajn. Opět jen původní obavy na začátku. Jak to tak bývá. Znáte to? Dostala jsem pochvalu a s dětmi mi to šlo. Jako ano, občas to bylo náročnější, ale s tím se dá počítat. Nenastaly žádné velké komplikace. Celý ten týden jsem vstávala v pět hodin ráno, abych v sedm mohla být na místě. Městskou hromadnou dopravou jsem se dostavila na autobusové nádraží a tím tam, kde jsem ony praxe měla. V pátek jsem nastupovala do autobusu jediná a řidič povídal: "Dneska pojedeme sami?" Už to tak vypadalo. Sami jsme vyjížděli a než přistoupili jiní lidé na jiných zastávkách, trochu jsme si povídali. V místě, kde jsem měla vystupovat mi nabídl, že mě hodí až ke školce. Hned u školky je zastávka, ale měla jsem za to, že tam nejezdí. Povídal, že si to tamtudy objíždí. Docela milé a zpříjemnilo to začátek dne.
Ale ještě trochu k praxím. Tématem týdne bylo (jarní) dopravní prostředky. Na každý den jsem měla připravenou nějakou aktivitu s dětmi, ale některé vyplynuly samy s návrhem paní učitelky.
Ten týden jsem neměla po večer ani chuť někam chodit. Vstávání v pět je pro mě docela zabíjarna.
Na praxích se mi moc líbilo a na jednu stranu mi je líto, že najednou skončily. Uteklo to rychle. Na druhou stranu jsem ráda, že teď nějakou dobu nemusím zase vstávat v pět ráno. Člověk by si ale asi zvykl. Však s tím, že by večer nebyl už tolik akční. Chtěla jsem chodit spát brzy. Brzy mě popadla únava, ale kolikrát jsem nemohla usnout podle představ. Přeci jen nebylo ještě tolik hodin a spolubydlící svítily a něco dělaly. Nedokážu usnout při tom umělém světle/žáru z lampičky. Jednu noc jsem přespala dokonce u kamarádky na jiném pokoji, protože tam bylo zhasnuto brzy. Spalo se mi tam božsky. Myslím, že v neděli po směně jsem byla za kamarády grilovat. Kupovali si totiž u mě malý jednorázový gril, o kterém jsem ani nevěděla, že ho v TESCU prodáváme. Pozvali mě. A poznala jsem nové lidi. Byla jsem s nimi tak dvě hodinky a bylo to fajn, ale protože jsem věděla, že další den ráno brzy vstávám, nenechala jsem se překecat a odešla jsem brzy. Kamarád, kterého jsem znala dřív než všechny ty ostatní tam, mě šel doprovodit. To bylo z neděle na pondělí.
V úterý jsem šla chvíli do Kampy s lidmi, se kterými jsem tam byla v tu středu týden předtím. Dala jsem si však jen kofolu a chtěla jít pryč. Přemlouvali mě jít do K2, ale to se jim tentorkát nepovedlo a nakonec tam nešli ani oni. Naopak se mnou šli ke koleji a slíbili jsme si, že půjdeme další týden.
Ve středu jsem byla na dalším a jiném autorském čtení, které neslo název autorský piknik. Byla jsem tam pozvaná kamarádem, který byl spoluorganizátorem. Probíhalo to na dvorku fakulty. Sedělo se na dekách na trávě. K dispozici bylo jídlo a pití a bylo to celkově příjemné. Přečetla jsem své básničky, vyslechla si poslech. Dobré na tom bylo to, že jsem nečetla jediná. Na dekách leželo plno 'umělců' a ve čtení se střídali. To mi přišlo opravdu hezké. Člověk ve čtení není plně sám a dokonce si poslechne texty od někoho jiného. Ve čtvrtek jsem po praxích měla směnu. Jinak kromě událostí a situací, co jsem zmínila, se mé dny v tomto týdnu skládaly ještě ze psaní přípravy a rozboru co se týče praxí.
V pátek večer jsme jeli s bratránkem domů.
Víkend - postupně se začínám připravovat na to, že se blíží zkoušky, testy, zápočty a začínám trochu něco dělat.

Založila jsem si "umělecký" instagram. 😅

Mějte krásné jarní dny!
S.




pondělí 16. dubna 2018

Poezie v pytlíku.

Tak jako Tvá duše, i má duše je poezie... 

Přišla chvilka pro trochu poezie. Mé vlastní poezie! Opět. 
Nekopírovat!! 😇

Jistě si pamatujete na článek, ve kterém jsem psala o svém předčítání. O autorském předčítání ve studentském klubu. (Ještě aby ne, je to článek hned pod tímto). Od té doby jsem nic nenapsala a pokud se nemýlím, slibovala jsem nějakou svou tvorbu. (Tak pokud to budete šířit, ne jako své dílo 😁, znáte to, chápete). 
Nemám nic moc nového, ale pro Vás bude nové i něco málo z toho, co jsem onen den předčítala.
Tak jdeme na to? 


Jednou až...
Jednou, až hvězdy přestanou svítit,
jednou, až slunce přestane hřát,
nemůžu já ti, můj drahý slíbit,
že o tebe přestanu stát.

Jednou, až si přede mne stoupneš,
jednou, až začneš mě hřát,
za ruku až jemně mě chytneš,
nebudu se již ničeho bát.
Co víc mám já si přát?

Jednou, až ten den přijde,
jednou, až ty při mě budeš stát,
slunce nám pak opět výjde
a já budu se usmívat. 


Představy
Jsou to představy,
představy o tom, co by mohlo být.
Jsou to představy,
něco, co dá se zpochybnit.
Jsou to představy,
představy o mně i o tobě.
Jsou to představy,
představy v různé podobě.
Jsou to představy,
však jaká je skutečnost?
Jsou to představy,
s představou na věčnost?



Změna času
Změna času je zlo,
změna času zimního na letní.
Rychle se to přehouplo,
jak vlnky s loďkou výletní.

Probuzení je šílené,
a jako kopanec do zadku,
zvolávám: "ach néé"
a z postele šup po zpátku. 

Loudám se jak mrtvola,
nejradši bych ještě spala,
však nebudu za vola,
a radši jsem rychle vstala. 

Obrázky mám z pinterestu.


Mám toho pochopitelně i víc, ale třeba zase příště. Jedny z vybraných. 

Tak se mějte krásně, Vaše Simix!💔


sobota 31. března 2018

Pokrok v básnictví.

Aneb mé básně pro víc lidí než mě samotnou a Vás. 


Teď budu psát spíš z deníčkového soudku, ačkoli tu takové články nepíšu.
Chci zmínit den, 26. 3. 2018. Bylo to pondělí. 

V ono pondělí po škole jsem měla v jednom navštěvovaném studentském klubu předčítat své básně.
Jak jsem se k tomu dostala?
Studentská unie naší Univerzity vymyslela událost zvanou Art day a hledali umělce, kteří by se této události účastnili. Tím nechci říct, že jsem umělec. Členem unie je i moje kamarádka, která z facebooku a instagramu ví, že píšu a navrhla mi účast. Zprvu jsem si řekla, že se toho účastnit nemohu, protože jsem nikdy nepředčítala své básně a ani je nepsala pro tento účel. Už od sedménebo šesté třídy jsem je psala spíš pro sebe, kvůli vypsání pocitů. Říkala jsem si, že by se nemusely líbit, že bych se mohla ztrapnit. Však já mívám viditelnou trému. Nakonec jsem to vzala jako výzvu. Nabídku přijala a registrovala se.
Událost nebyla jen o psaní, ale šlo i o výtvarné umění, hudební umění, tanec, fotografování apod. 

Následující měsíc mě kontaktovala slečna, která měla na starosti právě autorskou četbu a domluvily jsme se na srazu. Řekla mi co a jak a že je i možnost vystavení básní v onom studentském klubu. 

Když ono pondělí přišlo, neměla jsem ani trému. Měla jsem spíše strach, obavy, že ta tréma přijde a můj výstup mi pokazí. V ten den o pauze mezi hodinami jsme si své vybrané básničky vytiskla. Rozdělila jsem je na období ze základní, střední a vysoké školy, takže mohlo být vidět mé případné posunutí. 

Ve studentském klubu mi bylo navrženo, že budu moc sedět na pódiu za pultíkem a namontovali mi tam i mikrofon. Přede mne byla postavena jedna řada židliček, pro ty, kdo by si chtěl sednout blíž, jinak mohli lidé sedět u stolů, kde původně byli. Byla jsem uvedena a dál jsem mluvila já. Necítila jsem se ani moc nervózní, ale myslím, že to bez trémy úplně nebylo. Spíš jsem ji nějak nepociťovala. Na židličky přede mnou si sedli pouze dva lidé. Jeden týpek po mé levici a pak vyučující výtvarné výchovy, kterého jsem měla v zimním semestru, byl po pravé straně. Tito dva byli největší podporou, ale milým překvapením bylo to, že na mě koukali, poslouchali a tleskali i lidé od stolů. Pověděla jsem o svém předčítání i kamarádovi a několika kamarádkám, i ze třídy, ale nikdo z nich nepřišel. Buď nemohli a chápu to a nebo nad tím jednoduše mávli rukou. Prvně jsem řekla o tom, proč básničky vymýšlím, jaké rýmy používám apod. Pak jsem předčítala. Občas k tomu řekla pár slov. Ne ke každé. Odněkud se ozýval hovor, ale když jsem zvedla hlavu a koukla na lidi, koukali na mě a poslouchali. Hovor byl od baru, myslím. Po nějakých básních lidé tleskali a po nějakých ne.Poté, co jsem dočetla vybrané básničky z období základní a střední školy, jsem přešla na aktivitu pro lidi. Měla jsem vyhrazený čas na půl hodiny, ale obávala jsem se, že čas nezaplním a nechtěla jsem, aby se lidé nudili, kdybych jen celou dobu četla. Navrhla jsem slova, na které měli vymyslet jiná slova, která by se rýmovala. Přišlo mi, že někteří opravdu přemýšlí, ale nejaktivnější byli ti dva vepředu. Na slovo "obloha" ten vlevo vykřikl "poloha". Jinak moc nevěděli a tak jsem jim vyjmenovala své nápady: záloha, příloha, úloha, výloha, předloha,... a slov bylo víc. Přečetla jsem básničky z vysoké školy... i nějaké aktuality, které jsem vymyslela ten den ve škole a zkusila jsem dokonce poprvé v životě obkročný rým. Týpek vlevo skandoval: "Aktualitky, aktualitky, aktualitky." Když jsem řekla, že je to ode mne všechno a že děkuji za pozornost, ozval se potlesk. Týpek, co seděl na židli z mého pohledu vlevo mi pověděl, když jsem kolem něj procházela, že se mi klepaly kolena, ale že vůbec nemusely, protože to bylo super. Pan vyučující na výtvarnou výchovu, který někdy před mým výstupem měl výtvarnou aktivitu, skandoval zase něco ve smyslu:"Ještě jednu, ještě jednu." A má slova byla: "Já už nic nemám." Individuálně pak za mnou zašel a pochválil mě. Zvlášť mou báseň, která byla psaná volným veršem. Těch moc nemám a začala jsem je psát až teď poslední dobou kvůli někomu, kdo je píše. Podporou a uklidněním mi pak byla i slečna, teď již kamarádka, která můj výstup měla na starosti. Řekla, že další den vystaví mé básničky, ale abych se neurazila, protože je vystaví na záchodech. Další den tam opravdu byly a dozvěděla jsem se to na oslavě narozenin J. Spolužačka mi totiž poslala fotku jedné z mých básniček a další den kamarád, kterému to poslala jeho kamarádka. Byla to jedna a ta samá, ačkoli jsem umožnila na vystavení víc. Prý tam někde asi taky byly. Já si jen uvědomila, že nechci, aby se jedna z nich dostala do určitého okruhu lidí. Jedna, která je zveřejněná tady. Každopádně básničky měly úspěch. Ten den následovaly ještě hudební vystoupení a já na nich vytrvala.

Brzy očekávejte i nějaké básničky tady!
Mějte se.

Mráz se vzdává nadvlády

Sbohem zimo! A sbohem i Ty, který ses otočil zády!


Dneska jsem tu sesmolila zase trošku textu.
Příjemné čtení přeji.


Skrz stromky začalo prosvítat sluníčko a i dny jsou teplejší. Ta krutá zima odstoupila a uznala, že její období vlády skončilo. Předala žezlo jaru. Velká většina z nás se již těšila na teplejší dny, protože zima se začala tvářit nekonečně. Nošení teplých kabátů a bund je konečně u konce a my už nemusíme schovávat brady v šálách. Nic netrvá věčně, ačkoli se to časem může vrátit, ale zase to nebude napořád. Stejně jako ty tu nejsi napořád. Vlastně jsi odešel. Víš, v těch obdobích mrazu jsi tu byl. Vážně ses choval, jako bys tu ty sám chtěl být.
Se mnou. Zval jsi mě, staral ses, zajímal. Byly to dva krásné měsíce, co ses ke mně tak choval. Byla jsem naivní, když jsem čekala, že ty sám dáš nějaké znamení, že to, co mezi námi bylo, je už něco víc. Nebo jsi to čekal ty ode mne? Předtím vším to bylo takové, jaké to je skoro teď. Však o něco lepší. Ještě jsme toho tolik nezažili. Ale teď? Myslela jsem, že když už se ke mně tak úžasně chováš, že to fakt něco znamená a nakonec přijdeš s tím, že to bylo víceméně jen tak. Pořád to nedokážu pochopit a docela to bolí, protože nedovedu jen tak snadno a rychle zapomenout. Ačkoli si někdo řekne, že čtvrt roku je málo. 

Říkal jsi, že ti se mnou bylo hezky, že mě máš rád a záleží ti na mně, ale že chceš být pouze kamarád. Chceš mít už trvalejší vztah a ne, aby to dopadlo jako s tvojí bývalou. Já to chápu, myslíš, že já ne? Říkal jsi také to, že ti vadí, že jsem se ti neotevřela jako ty mně. Ale já si ověřovala, zda ti mohu plně důvěřovat. Už od začátku mi něco říkalo, že nemohu, ačkoli ty jsi mi už od samého počátku svěřoval nemyslitelné. To já nedovedla. Chtěla jsem se k tobě dobrat cestičkou důvěry, ale tys to najednou, z ničeho nic ukončil. Možná jsem měla vážně důvod ti nevěřit a bát se, že mě zklameš, protože zklamal. Třeba já nějak zklamala tebe, třeba jsi ode mě čekal něco víc a třeba zrovna to, abych k tobě byla upřímnější a otevřenější. Promiň, vím, že jsi říkal, že sis se mnou nehrál a netahal mě za nos, ale já to tak teď vidím, protože pokud se opravdu nepokazilo něco, z toho, nebo něco o čem nevím, tak sis se mnou hrát musel. Víš, já jen potřebuji pochopit, pochopit proč to tak bylo. Přijdu si, jako bych přišla o někoho blízkého. 



Slýchám a čtu, ať na to zapomenu, že to zvládnu a podobně. Samozřejmě. Den za dnem a budeme dál od toho dne, od těch dnů. Časem a dalšími událostmi se toto dá potlačit a nějakým způsobem "zapomenout", ale ne zapomenout, jako zapomenout. Plno věcí mi tě připomíná. Třeba nějaké písničky, které jsme si poslali, nebo poslouchali spolu. Písničky dosti ulpí na nějaké situaci, vzpomínce. Nejsou to ale jen písničky. Našlo by se toho mnoho.
Nemohu říct, že bych na tebe nebyla naštvaná, ale taky nemohu říct, že bych tě nechtěla dál vídat a že bych tě neměla ráda, naopak. Ačkoli jsem ti sdělila, že se s tebou nedokážu teď bavit. S většinou lidí, s kterými se za poslední dobu pravidelně setkávám- ať už tě znají nebo ne, nedokážu rozebírat pořádně nic jiného, než tebe. Promiň. Ale ano, ono to nějak půjde. Já vím.


Myslela jsem, že by mezi námi mohlo být něco vážného a trvalého. Sám si psal, že v našem věku už to není na krátká zamilování. Třeba jsi vycítil, že by to mezi námi nevydrželo, ale mně naopak přišlo, že se v mnohém doplňujeme. Asi to byl jen jednostranný pocit. Dobře, jak chceš. Ono vlastně, kdybys chtěl něco víc, než kamarádství, tak to takhle spíš nedopadne a nějak si to vyjasníme.. i když, zase se dostávám k tomu, že já byla ta, co nekomunikovala více a byl uzavřená. Ale šlo by to. Já na to šla akorát pomaleji.  Samotná jsme chtěla vědět, co mezi námi je, takže dřív nebo později by se toto téma otevřelo... Na druhou stranu, psal jsi, že sis všiml, že se to z mé strany přehupuje na něco víc, což jsi nechtěl. Já se chovala ale pořád stejně.To už si myslím, že ses ke mně měl víc ty, než já k tobě. Nechápu to proto. Nechápu. Jako by ses najednou něčeho zalekl. Možná by mi stačilo jen pochopit. Ale jo... myslím, že se s tím už začínám smiřovat. Jen se kapánek bojím, že se teď celkově budu bát vejít do nějakého vztahu. Na jednu stranu je to správné, ale na druhou stranu se bojím, že nepoznám někoho vhodného, s kým bych chtěla založit rodinu. Není ještě na co spěchat, ale mám věk, kdy o tomto mohu už uvažovat. Někteří v našem věku už mají své malé rodinky. Někteří tvrdí, že není na co spěchat, zvlášť v dnešní době, ale slýchám i takové zkušenosti, že pak může být pozdě, že to nemusí být už ono. Také asi záleží na úhlu pohledu. Ale to je jedno teď. Prostě mi chybíš. Dám tomu ještě čas. Bude to dobrý. 


Když po sobě ty řádky čtu, přijdu si, že si lehce protiřečím, ale jde jen o to, že v tom mám zmatek. Nevím, zda jsi vážně ke mně něco cítil a jen ses rozhodl, že to takto bude lepší a nebo sis se mnou opravdu hrál, navnadil sis mě jako rybičku a pak jsi to chtěl ukončit kamarádstvím, které i tak poměrně ztroskotalo, protože nejsme v kontaktu. Tak v čem je pravda? V čem je chyba? Chci to pochopit.


I don't cry, but my tears are run away. 

Vybraný příspěvek

Úvod

Drazí čtenáři, nikdy jsem nečekala, že bych si zkusila založit blog na jiné stránce  než na blog.cz, ale stalo se. Říkala jsem si, že budu...